Neviděno

Děvčátko sedělo, hlavu sklouněnou, na tvářích slzné cestičky, kterých stále přibývalo.

Ta stvořitelka jeho bývala pryč od svítání do stmívání. Sotva přišla, večeři udělala, do postele si lehla. Na děvčátko zapomínala.

Děvčátko, ubožačka malá, musela se o sebe starat sama. Ráno snídani měla připravenou, dostala pokyny k obědu, krajíc chleba, máslo, sůl. Děvčátko to milovalo. Však lepší od maminky bylo.

Matka tvrdé práce měla, dělala, co mohla, aby se a svou dcerku uživila. Byla plná strachu, až zapomněla dát pozornost své radosti.

Holčička byla chytrá, nechtěla maminku trápit. Již tak měla život těžký. Radši sama trpěla, nežli se dožadovala matčiny pozornosti.

Žena zaslepena touhou po štěstí proklouzlo ji skrze prsty. Ona si ani nevšimla. Do postele si lehla a v tu ránu spala.

Malá, zato odvážná vydala se holčička na pouť do neznáma. Chtěla mamince pomoci, ale jen bolest ji dala. To děvčátko už ale nevědělo. Bylo daleko, předaleko.

Až teď si matka uvědomila, co zanedbala. Do smrti se proklínala, ale dcerku nehledala.

Nemesis