Místnost s číslem 37 - 1. díl

Město Bílina má velmi pestrou a bohatou historii. Podle nalezených důkazů se na území dnešního města usadily keltské kmeny a to už v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem. Před zlomem letopočtu se poblíž keltských osad začaly usazovat germánské kmeny; jejich soužití bylo většinou klidné a keltské obyvatelstvo brzy splynulo s obyvatelstvem germánským. Klidné časy ovšem skončily stěhováním národů, které trvalo od 4. do 6. století našeho letopočtu. V té době bylo dnešní území severních Čech jednou z hlavních průchozích cest pro germánské kmeny na jih. Z tohoto důvodu nejspíše nebylo bílinsko v té době trvale osídlené.

První souvislé osídlení území Čech nastalo až v 6. století našeho letopočtu, kdy na naše území přichází slovanské kmeny. Bílina je nejčastěji spojovaná s kmenem Lemuzů, kteří výrazně pomohli Čechům k vítězství v Lucké válce a právě o této pověsti, o její neznámé odvrácené straně, která nám pomůže pochopit některé záhady naší školy, se budeme dnes bavit.

Nejprve si trochu přiblížíme samotnou pověst:

Po smrti syna Přemysla Oráče a kněžny Libuše Křesomysla, jednoho z legendárních knížat (zn. historicky nedoložených), nastupuje na trůn jeho syn Neklan. Proti němu stál vůdce Lučanů Vlastislav, se kterým Neklan v dobré víře uzavřel mír. Vlastislav ale mír porušil tím, že napadl Neklanovy vesnice, a proto Neklan svolal armádu a u Levého Hradce Lučany s pomocí právě Lemuzů a dalších kmenů porazil.

Neklan se nažil po bitvě s Vlastislavem domluvit, ale ten si nedal říct a shromažďoval vojáky pro další bitvu. Neklan se bitvy nezúčastnil, místo sebe poslal hrdinu Tyra, který byl oblečený v Neklanově zbroji. Tyr v bitvě zabil Vlastislava a Češi znovu bitvu vyhráli. Po Vlastislavovi zůstal jeho pětiletý syn Zbyslav. Neklan se nad chlapcem slitoval a nechal mu vystavět hrad Dragúš, na kterém ho vychovával Neklanův věrný Durynk. Durynk jednoho zimního večera vzal Zbyslava k zamrzlé řece, kde vysekal v ledu díru a řekl Zbyslavovi, aby se podíval dírou na ryby. Zbyslav poslechl, ale Durynk mu při tom usekl sekyrou hlavu. Tělo nechal ležet na ledu, hlavu vzal a jel s ní do Prahy za Neklanem v domnění, že panovník bude potěšen, že zabil nepřítelova syna. Ale Neklan potěšen nebyl a jedinou Durynkovou odměnou bylo to, že si mohl vybrat, jak zemře: skok z vysoké skály, oběšení na stromě nebo probodnutí vlastním mečem.

Durynk se oběsil na olši, které se říkalo Durynkova olše.

To je všeobecně známá pověst, kterou jako první zachytil kronikář Kosmas v Kosmově kronice a posléze Alois Jirásek v knize Staré pověsti české. Jenže na rozdíl od ostatních pověstí, tato je založena na pravdě. Nám se podařilo získat další informace, které tuto pověst doplňují:

1)      Magie

O Slovanech je všeobecně známé, že magie, zaříkávání a oběti pro ně nebylo nic nového či zakázaného, naopak to byla součást jejich každodenního života. Jak to tedy souvisí s touto pověstí? Odpověď je jednoduchá:

Před každou bitvou vědmy (tzv. hadačky) nebo čarodějky prováděly sérii kouzel a rituálů, aby zajistily své straně vítězství nebo naopak uškodily nepříteli. Jedna taková hadačka se vyskytovala i mezi Lemuzy. Sáva právě takové rituály před první bitvou prováděla. Slovanské rituály se všeobecně prováděly pod širým nebem a byly spojované s různými magickými místy: např. mýtinami, skálami nebo magickými stromy. Proto Sáva prováděla rituály za opevněním města u řeky, kde „voda šuměla tak hlasitě, že vlastních myšlenek člověk slyšet nemohl“. Tam prováděla rituály na zahnání zla, kouzla pro vyvolání zla ovšem prováděla pod „stromem z podsvětí, kde Perun své válečníky zbrojil“. Problém je v tom, že přesná poloha tohoto stromu není známá, nepřesnější popis říká jen „ještě dál než poprvé, nahoru, za řekou dál“. Mohl by tento popis znamenat naší školu?

2)      Duch

Přestože Zbyslav zemřel kousek od hradu Dragúš, který se nacházel v dnešních 27 kilometrů vzdálených Postoloprtech, zdá se, že jeho duch nikdy nenašel klid. Slované vždy věřili, že existuje duše, která po smrti odchází do podsvětí, ale pokud duše nenalezne klid, většinou zůstává na místě, kde daný člověk zemřel nebo se připoutá k člověku, který je za jeho smrt nějak zodpovědný. Podle našich informací Sáva po smrti začala „vidět chlapce na kost zmrzlého, který po řece chodíval“. Podle popisu usuzujeme, že se jednalo právě o Zbyslava, který se nakonec nejspíš stává odpovědný za Sávinu smrt: „A tak to šlo dál, hadačka jak bez duše k vodě chodila, kde ducha vídala, až jednou do řeky vstoupila a navždy zmizela.“ Znamená to tedy, že Zbyslav i Sáva nikdy skutečně nenašli klid?

3)      Upalování vdov

Kvůli této události se musíme přesunout o několik století před Luckou válku. Podle našich informací nebylo úplně neobvyklé, aby se vdovy samy upalovaly a mohly tak být pohřbeny se svými manžely. K této události mělo proto prý dojít na počátku 6. století, kdy měl být obětován při jednom obřadu pro boha Svaroga mladý muž. Jeho žena však nemohla bez svého manžela žít, a proto požádala o požehnání tehdejší hadačku, která ji několika kouzli měla ochránit proti bolesti, když se žena upálila. Jenže kouzla podle všeho nefungovala a žena proto zemřela v obrovských bolestech, a proto nemohla být pohřbena se svým manželem, jehož oběť by byla zbytečná, kdyby se tak stalo. Proto se hadačka rozhodla vyvolat ženina ducha a připoutat ho k místu, kde byl její manžel pohřben, aby alespoň svým duchem mohla být s ním. Nesmíme zapomenout, že vše, co tu popisujeme, se dělo na území, kde dnes leží Bílina a to hlavně podél řeky, kde se nacházela slovanská vesnice. Může tu stále být ženin duch připoutaný a jedná se o území naší školy, o kterém mluvíme?

My doufáme, že všechno nadpřirozené, co staří Slované prováděly, se nakonec neobrátí proti nám. Otázkou zůstává: má toto všechno nějakou spojitost s podivnými událostmi ve třídě 37 a pokud ano, jsou duchové či slovanská magie nebezpečné?

Citace a historické zdroje: Kronika města Bíliny, Kosmova kronika

Zombee